Emauzský cyklus | Nástěnné malby zblízka i v souvislostech
© Jan VojtěchovskýEmauzský cyklus
Nástěnné malby zblízka i v souvislostech
Emauzský cyklus
Nástěnné malby zblízka i v souvislostech.
Vítejte na stránkách, které byly připraveny v rámci mezinárodního výzkumného projektu „Koncepce preventivní konzervace, zajištění a uchování cyklu nástěnných maleb v křížové chodbě Emauzského kláštera v Praze“. Projekt probíhal v letech 2022–2026 a byl financovaný německou státní nadací Deutsche Bundesstiftung Umwelt (Německá spolková nadace pro životní prostředí). Na projektu se podílely dvě německé vysoké školy, konkrétně Technische Hochschule Köln a Staatliche Akademie der Bildenden Künste Stuttgart společně s českou Fakultou restaurování Univerzity Pardubice.
Popis Emauzského cyklu
Emauzský cyklus byl namalován na konci 60. a v první polovině 70. let 14. století. Měl původně ve 33 polích na 90 výjevů. Scény začínaly v prvním poli jižního křídla a obíhaly zleva doprava kolem ambitu až do středního pole na východní stěně. Čtyři chronologicky následující kompozice byly nejspíš umístěny v přilehlé kapli, (scény č. 27–30). Poslední tři navazující kompozice byly opět na východní stěně.
Díky popisu cyklu z počátku 15. století víme, že jeho námětem byly dějiny spásy od pádu andělů až k seslání Ducha svatého. Jádrem příběhu byl život Ježíšův a vyvrcholením jeho smrt na kříži, která byla umístěna do kaple. Hlavní dějová linie byla komentována tzv. typologickými scénami. Ty jsou obrazovým teologickým komentářem, který ukazuje přítomnost Hospodinova záměru ve všech událostech.
Cyklus byl rozvržen tak, aby každý úsek představoval konkrétní kapitolu: Jižní stěna byla vyhrazena událostem před vtělením – hlavním motivem tu bylo vyvolení a předurčení Panny Marie. Stěna západní líčila Ježíšovo dětství či skrytý život, stěna severní Ježíšovo veřejné působení, kterým předznamenal činnost církve. Stěna východní začínala pašijemi, které vrcholily v kapli, závěr představoval Ježíšovo oslavení.
Rozvržení polí a typologická nauka
Každé pole bylo rozděleno do tří nad sebou umístěných registrů. Nejnižší dekorativní pás (téměř zničen) běžel kolem celého ambitu. Horní dva registry byly oddělené nápisovou lištou. Fragmenty latinských nápisů (tzv. tituli) pocházejí až z počátku 15. století. V nejvyšším oddílu byla umístěna hlavní, zpravidla novozákonní scéna, pod ní pak dvě, většinou starozákonní scény, tzv. předobrazy.
Tento způsob vyprávění pomocí předobrazů byl založen na oblíbené exegetické metodě (tj. způsobu interpretace Písma), která vykládala události Starého zákona jako sekvenci událostí předznamenávajících Ježíšův život. Starozákonní postavy, jako například Izák, král David, Samson či Josef Egyptský, byly pouhými předobrazy (typos, figurae) Krista, jejich činy byly vždy vztahovány k činům Ježíšovým.
Nejznámějšími díly, které tuto nauku podávaly pomocí obrazu a textu, byla Bible chudých (Biblia pauperum) a Zrcadlo lidské spásy (Speculum humanae salvationis). Neznámý autor „libreta“ Emauzského cyklu se jimi bezesporu inspiroval, avšak ani s jedním se plně neshoduje. Celková koncepce je bližší Zrcadlu, které také začínalo pádem andělů. Emauzský cyklus tak můžeme považovat za originální monumentální variantu Zrcadla lidské spásy.