Vzkříšení syna vdovy z Naimu

Vzkříšení syna vdovy z Naimu (L 7, 11-15) - Elijáš vzkřísil syna vdovy ze Sarepty (1 Kr 17, 17-24) a Elíša vzkřísil syna Šúnemanky (2 Kr 4, 18-37)

Nápis: Helias suscitat filium mm. Xpus suscitat filium vidue. Heliseus suscitat mortuu. (Elijáš křísí mrtvého syna. Kristus křísí vdovina syna. Elíša křísí mrtvého.)

Uppsalský popis: Helyas reviviscere fecit puerum. Ihesus in civitate Naym suscitavit mortuum. Ad tactum Helye resuscitatur mulier. (Elijáš oživil chlapce. Ježíš v městě Naim vzkřísil mrtvého. Elíšovým dotykem je oživena žena.)

Tato kompozice je první ze dvojic, které jsou vždy umístěny do pole dvojnásobné šířky. Klenební pole v ambitu se zde totiž přizpůsobila šířce klenebních polí přilehlého kostela. Kompozice v jednotlivých polích byly proto od sebe odděleny malovanou iluzivní architekturou.

a.    Když se Ježíš vydal do města Naim, v městské bráně potkal pohřební průvod, který nesl tělo jediného syna matky. Protože Ježíše bylo ženy líto, mladíka vzkřísil a on se posadil na márách a začal mluvit. Na scéně Vzkříšení syna naimské vdovy vidíme uprostřed máry nesené několika muži. Vlastně vidíme pouze čtyři nosiče za márami na levé straně scény, vpravo byl namalován jen jeden (vidíme nohy), neboť by byli stejně zakryti postavami z prvního plánu výjevu. Zprava totiž přistupuje Ježíš a pravicí žehná. Na márách se již zvedá oživlý syn, ruce sepjaté v modlitbě, tvář však mrtvolně vyhlížející.  Matka přihlíží zázraku zcela vlevo, ruce má zbožně sepnuté před hrudí. Překvapení apoštolové stojí na druhé straně scény za Ježíšovými zády.  Hned na prvním místě to je sv. Petr. Gesty i výrazy tváří dávají najevo vzrušení. 

b.    Jako první typologická paralela byl zvolen příběh ze života proroka Elijáše. Ten se na čas uchýlil k jedné vdově ze Sarepty. Její syn onemocněl a zemřel. Elijáš odnesl jeho tělo do svého pokoje a položil je na lůžko, třikrát se k němu skláněl a prosil Hospodina. Hospodin jej vyslyšel a chlapci vrátil život.  
Scéna se odehrává v interiéru, vepředu je umístěna postel s baldachýnem nad hlavou ležícího mrtvého mladíka. Za lůžkem stojí prorok, pravicí se dotýká rukou chlapce a levicí mu žehná.  Matka, která dle bible čekala v přízemí domku, je vyobrazena vlevo, jak klečí a ukazuje pravicí na syna.

c.    Prorok Elíša vykonal obdobný zázrak. Ženě ze Šúnemu, u níž se prorok často zdržoval, zemřel chlapec. Byl uložen na prorokovo lůžko, když Elíša přišel, ulehl na něj – tvář na tvář, ruce na ruce. Když se zvedl, prošel domem a sklonil se znova nad chlapcem. Chlapec sedmkrát kýchl a otevřel oči.
Scéna ne odpovídá líčení v několika momentech. Tělo mrtvého chlapce je zamotáno v plátnech a neleží na posteli nýbrž na márách, které stojí na zemi. Prorok se právě sklání nad márami a nebožtík se právě zvedá. Šúnemanka stojí vpravo za synovou hlavou, ruce má sepnuté v prosbě a hledí dolů na syna. 

Ne často zobrazovaná scéna s mladíkem z Naimu byla vybrána nejen proto, aby ukázala Ježíšovu moc křísit mrtvé, ale též proto, že tu vystupuje postava zarmoucených matek, které byly vesměs interpretovány jako předobraz církve truchlící nad hříšníkem a prosící za něj. Vzkříšení mrtvých je předznamenáním lidí mrtvých hříchem povolaných k životu věčnému skrze odpuštění. Svátost smíření je jednou z budoucích činností církve. Volba proroků Elijáše a Elíši, s nimiž se na této stěně ještě setkáme, souvisí zřejmě s tím, že především Elijáš byl chápán jako zakladatel monastického života a vzor všech mnichů.

Sbírání many

Sbírání many (Ex 16, 14-17) – Dvojí zázračné nasycení zástupů (Mt 14, 13-21 a 15, 32-39)

Nápis: tus refi as panibus. Mana it filiis Israhel. (Kristus nasytil zástupy chleby. Mana pršela synům Izraele.)
Zcela vpravo na nápisové liště jsou fragmenty jiného gotického písma, které bylo psáno ve dvou řádcích.

Uppsalský text: Saciavit Dominus 5000 hominum cum duobus piscibus. Pluit illis manna ad manducandum. Saciavit Dominus 4000 cum quinque piscibus. (Pán nasytil pět tisíc lidí dvěma rybami. Mana pršela, aby posloužila k jídlu. Pán nasytil čtyři tisíce pěti rybami.)

V této kompozici je nezvykle přehozeno umístění scén: Nahoře je událost ze Starého zákona a dole dvě scény novozákonní. Důvodem pro tuto změnu zřejmě byla společná interpretace všech tří scén jakožto předznamenání Poslední večeře, tedy ustanovení eucharistie. Vysluhování svátosti oltářní je opět jedním z úkolů svěřeným církvi. Navíc větší horní část umožnila namalovat Sbírání many na velkém prostoru. Nezvykle tedy musíme číst scény od spodu. 

a.    V Matoušově evangeliu se píše o dvojím zázračném nasycení zástupů, které následovaly Ježíše na opuštěné místo. V prvním případě se jednalo o zástup pěti tisíc lidí a ve druhém jich bylo jen čtyři tisíce. Poprvé měli učedníci k dispozici pět chlebů a dvě ryby, podruhé sedm chlebů a několik rybiček. Ježíš rozkázal rozesadit zástupy, potom vzdal díky a lámal chléb a dával učedníkům a ti zástupům. Nasyceni byli všichni a ještě zbylo. 
Zobrazení scén je velmi podobné: vlevo Ježíš a apoštolové, vpravo zástupy. V prvním případě Ježíš drží mísu s dvěma rybami, za ním Petr nese náruč chlebů. Dva apoštolové ještě za ním vykukují. Zástupy jsou rozesazeny před Ježíšem do tvaru ležatého písmene U. Dolní polovina lidí sedí na jakýchsi žocích sena, horní část se o žoky opírá. Zřejmě tímto detailem měly být scény od sebe odlišitelné, neboť v druhém případě žoky chybí. V evangeliu se píše totiž, že lidé byli posazeni „na trávu“, latinské slovo „foenum“, však mohlo znamenat i seno. 

b.    Na druhé scéně Ježíš stojí zcela vlevo a podává kus chleba prvnímu sedícímu muži. Za Ježíšovými zády vykukuje několik apoštolů, před ním pak sv. Petr a další Apoštol chystají na jakémsi stolečku pět ryb a pět chlebů. Lidé sedí před Ježíšem na zemi, ale také na pravé straně se tísní dav. V obou případech jsou v zástupech muži a ženy rozdílných typů, s různou gestikulací a výrazy ve tvářích.

c.    Židé při útěku z Egypta na poušti strádali hladem. Hospodin se slitoval a každý den ráno jim sesílal z nebe jakousi rosu, kterou Židé sbírali a jedli. 
Na scéně vidíme ve středu jakýsi skalnatý pahorek porostlý stromy. Nad ním z nebe shlíží Hospodin, který byl zobrazen monochromaticky. Rukama shazuje na zem jakési nahnědlé hrudky – manu. Židé obklopují pahorek, ti vzadu stojí, vpředu sedí. Jsou vyobrazeni v nejrůznějších pozicích, někteří hledí vzhůru a dávají si manu do úst, jiní pouze pozorují co se děje, další jsou sklonění a sbírají manu, jako například muž uprostřed scény, který v pokleku dává manu do džbánu. Scéna působí velmi dynamicky a živě.