Kristus a Samaritánka

Kristus a Samaritánka (J 4, 1-27) - Rebeka dává vodu sluhovi Abraháma (Gn 24, 10-21) a Vdova ze Sarepty dává vodu Elijášovi (1 Kr 17, 8-16)

Nápis: Rebeca potat servum Abrahe. Samaritana Christu. Mulier vidua Heliam. (Rebeka napájí Abrahámova služebníka. Samaritánka Krista. Vdova Elijáše.) 

Uppsalský text: Rebeca viro porrigit. Christus ad fontem a Chananea aquam postulat. Et due ymagines scilicet vir et mulier. (Rebeka podává muži. Kristus u studny žádá vodu od ženy kananejské. A dvě postavy, totiž muž a žena.)

a.    Příběh setkání Ježíše se Samařskou ženou se odehrál u tzv. Jákobovy studny. Ježíš se tu zastavil na cestě do Galileje, učedníci se vydali koupit něco k jídlu, ale Ježíš tu zůstal. Poprosil Samařskou ženou, aby mu dala vodu. Ta se divila, jak jako Žid může mluvit se Samařankou a žádat ji o vodu. Ježíš jí vysvětlil, že ona by si měla požádat o živou vodu, kterou dává on.  Na konci jí ještě zaskočí tím, že ví, že měla pět mužů. 
Uprostřed scény je vyobrazena jednoduchá okrouhlá studna a za ní roste strom. Vpravo stojí velmi štíhlá žena s módně odhalenými rameny a zvláštní do špičky zatočené čepice. V pravé ruce držela džber postavený na obrubě studny, v levé pak má smotaný provaz. Hledí směrem na Ježíše, který stojí na druhé straně studny. Hledí ženě do očí a na prstech zdvižených rukou vypočítává zřejmě ženiny muže. Z leva přichází sv. Petr a sv. Jan, kteří asi právě vrátili z města a diví se, že Ježíš rozmlouvá se ženou.

b.    První typologická paralela vypráví o Abrahámovu služebníkovi, který byl vyslán s dary, aby přivedl nevěstu pro syna Izáka. Setká se u jedné studny s Rebekou, která napojí jeho i jeho velbloudy. Služebník ji obdaruje a požádá jejího otce o ni. 
Vpravo stojí trojice zvířat – velbloudů – a na prostředním sedí muž. Zvířata sklání hlavy ke žlabu s vodou, muž natahuje ruku k dívce, která mu podává džbán. Dívka v doprovodu dalších žen stojí u studny opatřené okovem.  

c.    Poslední scéna byla těžce poničena v roce 1945, její podobu známe z historické fotografie. Vypráví stejný příběh jako na předchozí kompozici: vdova ze Sarepty podává Eliášovi pohár s vodou. Scéna byla rozvržena také velmi podobně: žena stála v bráně a proti ní prorok. 

Také stejně jako na předchozích kompozicích jsou i zde ženské postavy interpretované jako předobraz církve. Zatímco Samaritánku – církev napojil živou vodou sám Kristus, druhé dvě ženy pak vodu samy nabídly. Tak také církev je zdrojem vody dávající život věčný.

Ježíš pomazán neboli Máří Magdaléna očištěna od hříchů

Ježíš pomazán neboli Máří Magdaléna očištěna od hříchů (Mt 26,6; Mk 14,3-9; L 7,37; J 12, 1-8) - Mojžíš prosí o uzdravení sestry Miriam (Nu 12, 1-15) a Oběť za malomocné (Lv 14,1-32)

Nápis: Maria percussa lepra sanatur. Magdalena a peccatis mundatur. Osias percutit lepra. (Marie zasažená leprou je uzdravena. Magdaléna je očištěna od hříchů. Uziáš zasažen leprou.)

Uppsalský popis: Moyses pro sorore leprosa procidens Dominum adorat. Maria in domo Symon procidens veniam postulabat. Pro leprosis mundatis aves offerebantur. (Mojžíš kvůli sestře nemocné leprou padl na zem a modlí se k Bohu. Maria v domě Šimonově padla na zem a prosila. K očištění nemocných leprou byli obětováváni ptáčci.) 

Tato kompozice je poslední z řady výjevů z Ježíšova veřejného působení.

a.    Příběh o pomazání Ježíše vyprávějí všechna evangelia podobně, Ježíš je pozván ke stolu a v průběhu jídla přijde žena, která jej pomaže vzácným olejem. Tři vidí v pomazání předzvěst Ježíšovy smrti, pouze Lukáš zdůraznil, že žena byla hříšnice a že jí Ježíš odpustil všechny hříchy. Tento moment je i podle z popisů i zvolených paralel akcentován i zde. 
V čele podlouhlého stolu sedí Ježíš, který žehná Máří Magdaleně. Ta klečí před stolem bere do svých rukou Ježíšovu nohu, líbá ji a snad i otírá ji svými vlasy. Za stolem sedí další čtyři stolovníci, první je snad Šimon, v jehož domě se hostina konala (podle Matouše). Vedle něj je žena v dobovém módním šatu s odhalenými rameny a s cruselerem na hlavě. Vedle ní opět muž a pak zase druhá žena. Zcela vpravo byla postava služebníka, který nesl džbán.

b.    První typologická paralela líčí příběh Mojžíšovy sestry Miriam, která byla za trest postižena leprou, neboť se vychloubala, že i k ní mluví Hospodin. Mojžíš pak dosáhl od Hospodina, aby byla Mirjiam po sedmi dnech z nemoci očištěna.
Tato scéna je také citelně poškozena od roku 1945. Na starších fotografiích lze zřetelně rozeznat vlevo tři klečící postavy: dva muže a jednu ženu, která se téměř choulí na zemi. Prostřední postavou je zřejmě Mojžíš a za ním byl Árón. Oba prosí za sestřino uzdravení. Vpravo nahoře se zjevuje Hospodin, který žehná uzdravení jejich sestry.  

c.    Námět poslední scény zřejmě správně určil pouze Uppsalský popis, neboť odpovídá, jak tomu, co vidíme na scéně, tak i zapadá do celkového smyslu výběru scén. Jedná se o znázornění oběti, které musel malomocný přinést Hospodinu, aby byl očištěn ze své nemoci. 
Scéna se odehrává v interiéru chrámu, vpravo před oltářem stojí kněz, který v ruce drží otevřenou knihu a ukazuje ji muži klečícímu před ním. Zřejmě je to malomocný, který přišel do chrámu dát oběť za své uzdravení. 

Kompozice upozorňuje na Ježíšovu schopnost odpouštět hříchy. Malomocenství je symbolem hříchu, uzdravení pak představuje odpuštění. Právě zprostředkování odpuštění kajícím se hříšníkům je jednou z činností církve.